Jako ve čtvrtek, stejně tak v pátek se mi podařilo zazdít první tři kapely programu. Tentokrát však z malinko jiného důvodu, příčinou byl sraz přispěvatelů na oficiální diskuzní fórum Masters of Rock, ti se již druhým rokem srazili oděni do růžových uniforem, mající sic určitá pravidla vzhledu, avšak s obrovským prostorem pro fantazii. Pokud vás tato věc nezajímá, radím rovnou přeskočit tento odstavec, rád bych se totiž několik slovy zmínil. Loňský ročník jsem okukoval zpovzdálí a byla to chyba, tuhle partu bych totiž chtěl znát již déle. Přesto musím ocenit neskutečně vřelé přijetí nás, nováčků a skvělou organizaci. O velké zpestření se navíc postarala krásná děvčata od Olomouce, která připravila speciální sadu růžových pásek, které krásně svítily na rukou všech zúčastněných až do konce festivalu. Tradicí skupiny je sbírání podpisů na růžová trika, tento proces z nich učiní nádherný suvenýr a vzpomínku na rozmanitou skupinku metalistů se smyslem pro humor. Tleskám organizátorům a budu se těšit na třetí ročník této blázniviny. Bohužel jsem kvůli jiným povinnostem nebyl přítomen pochodu do areálu s vlajkou a paření na vybranou kapelu.

Zpět k programu, jak jsem již zmínil, skupiny ZAKÁZANÝ OVOCE, RIBOZYME jsem vynechal, SUICIDAL ANGELS  prozměnu nehráli vůbec (oficiálně přijela kapela pozdě a v programu se již nenašla volná mezera) a dostal jsem se až na český VITACIT. U mikrofonu se střídalo hned několik hostů, hlavní slovo však měl již tradiční návštěvník festivalu Láďa Křížek, jenž stále umí zpívat zatraceně dobře a byla radost si jej poslechnout. Tvorba kapely mi není příliš dobře známá, takže můžu snad říct jen to, že vše mělo spád a šlo o velice příjemný start dne. Další domácí legendy VISACÍ ZÁMEK předvedli smršť klasického punku a dle reakcí lidí jim to šlo velice dobře. Nejsem vyznavačem čistého podání této odnože rocku, zůstal jsem tak v dálce a jen občas se ušklíbl nad zaškobrtnutím hudebníků, o dokonalém provedení skladeb však punk rozhodně není. Takže s tím nemám problém. Kapela SIRENIA splnila svůj loňský slib, přivezla tentokrát zapomenutého bubeníka a odvedla solidní práci s výborným výkonem Ailyn za mikrofonem. Znovu však nejde o můj šálek čaje, takže šlo spíš o dálkový poslech.

První větší událostí pro mě bylo až vystoupení německých FREEDOM CALL. Poslední CD „Land of The Crimson Dawn“ bylo velice kvalitní (tedy až na jednu vyjímku, kterou ještě zmíním), na kluky jsem se dostatečně těšil a mohu rovnou říci, že nezklamali. Je až neuvěřitelné jak optimistickou náladu dokážou šířit. Neustálé usměvy, všichni hudebníci v dobrém rozpoložení a hlavně parádně odehraný set. Škoda několika málo věcí. První z nich je krátký čas pro FREEDOM CALL určený, umocněný ještě zbytečným natahováním ze strany kapely. Osobní chvíle hrůzy jsem si zažíval u songu „Hero On Video“, ze kterého mi bylo blivno už na posledním albu, zbytek písniček však rozhýbal i mě, věčného statistu. Setlist byl jinak průřezem kariéry a zpěvnou náladu v davu ukončila tradičně píseň „Freedom Call“. Moc dobrá práce, rád kapelu uvidím znovu.

Vrchol dne a hlavně jeden z vrcholů festivalu však měl teprve přijít. Kapela UNISONIC po dlouhých letech spojila v jeden celek slavnou dvojici Michael Kiske a Kai Hansen a už toto bylo příslibem velké události. Vše se navíc netočí jen kolem těhle legend, kapela je výborně doplněná o otřískané a zkušené hudebníky, z nichž vyčníval především Mandy Meyer. Hlavní slovo si však vzal Michael, který všem ukázal svůj neskutečný hlas už v úvodní pecce „Unisonic“. Z nových písniček bych zmínil také baladu „Over The Rainbow“, když jsem se po jejím dohrání otáčel kolem sebe, u mnoha lidí vyvolal Kiske syndrom otevřených úst a nevěřícného zírání, kde se to v tom chlapíkovi bere. Největší ohlas však měly pochopitelné staré pecky, opět dokonale provedená „March of Time“ znějící snad lépe než na starých koncertech HELLOWEEN a pak dva přídavky – tradičně natahovaná „Future World“ proložená krátkými imitacemi písní Elvise Presleyho a o zakončení se postaral další provařený flák „I Want Out“, ten se stal dokonalou tečkou. Lidé pod pódiem byli po těchto dvou písních v takové euforii, že kdybychom k nim připojili zdroj světla, bude se v likérce svítit ještě na Vánoce. Jen škoda, že z Michiho už asi nebude nikdy takový šoumen jako je Kai Hansen, celý koncert by tak dostal ještě větší šťávu a to už by hraničilo s nejlepším vystoupením v historii Masters of Rock.

Headlinerem dne se stal miláček českého publika Tobias Sammet spolu se svými EDGUY. Před Masters jsem se ohromně těšil, jak do reportu napíšu o skvělém vystoupení, podobném tomu, jenž jsem měl tu čest vidět ve Zlíně. Bohužel, přibližně půl hodiny před koncem jsem odcházel dosti zklamán. I přes příjemným způsobem pozměněný setlist, kdy zazněly i takové pecky jako „Spooks in The Attic“, koncert nějak neměl šťávu. Tobi mezi písničkami jako obvykle až přespříliš plácal a některé jeho ohrané vtipy už přestávají bavit (i když stále obdivuji, jak si ze sebe umí udělat srandu). Své ke špatné atmosféře řekl také mdlý zvuk a díky tomu chladnější obecenstvo, než na jaké je Sammet zvyklý, což se na něm po chvíli projevilo. Co se dá dělat, bohužel největší zklamání festivalu.

Naneštěstí to znamenalo, že mi zase utekla poslední kapela dne, výborní PAIN (Stillborn mi snad odpustí), naštěstí budu mít šanci o nápravu, neboť show byla dle informací natáčena a chystá se Live DVD. Uff… Druhý den skončil a byl ten pravý čas zalehnout, protože únava se stupňovala a to před námi byly ještě dva dny plné hudby a piva.

Foto: Sachtikus (pre PhotoMusic.cz) a Shelvis

VISACÍ ZÁMEK

SIRENIA

PUBLIKUM

UNISONIC

EDGUY

PAIN