Chvilku odpočíváme, čerpáme síly na dnešní večer a jdeme se podívat do klubu, který je vzdálen pouhé tři bloky od hotelu. Super! Vcházíme a nestačíme se divit. Interiér prostorný a velmi dobře vybavený, bar luxusní a dole backstage i se sprchou. V takovém klubu jsme v Mexiku ještě nehráli a jsme opravdu potěšeni. Naše nadšení stupňuje i zpráva, že kolem 4. se bude podávat oběd/večeře. Místní kuchaři pro nás připravili delikatesy v podobě lasagní, různých těstovin, salátů a kuřecí rolády. Naprostá mňamka a gastronebe. Po tomto gurmánském zážitku relaxujeme a čekáme na náš set.

Předkapely zní výtečně, zvláště pak brutal death kapela HERETIC. Náš set obvykle zahajujeme intrem a už nyní je patrné, že tento večer se budou dít věci. Ohromný aplaus a spouštíme první song. Po každém dalším songu je atmosféra ničivější a jsme opravdu šťastni, že tu můžeme být. Set se pozvolna blíží k závěru, ale fanoušci stále vyžadují další a další songy. Nakonec přidáváme asi 5 songů, neuvěřitelné. Po koncertě následuje klasické nekonečné focení, ale velmi přívětivé. Já jsem vyhledán jednou slečnou, která provozuje rádiovou metalovou show, a tak poskytuji rozhovor. Otázky pěkně odsýpají, slečna působí příjemně a připraveně, takže za půl hodiny vše zvládáme a jdu za ostatními. Taková pozornost člověka vždy potěší a navíc se nejednalo o poslední interview. Zůstáváme ještě notnou chvíli v klubu, debatujeme s fanoušky a organizátory koncertu. Všem ještě jednou vřele děkujeme za perfektní večer a ohromnou podporu s velkým počtem fanoušků, přestože v kalendáři naleznete čtvrtek. Velmi pozdě odcházíme na hotel, kde se ještě rozjíždí malá afterparty, která však netrvá nijak dlouho, a jdeme na kutě.

Probouzíme se do nádherného slunečného dne (jako obvykle) a konáme nezbytnou hygienu. Máme naplánovaný odpočinek a procházku městem, kde si něco koupíme na zub a pojedeme zase dále. Město Leon naštěstí vzdálenostně nepatří mezi kolosy, takže vcelku kvapíkem dojíždíme do města ještě před setměním. Spíme v místním hotelu, který úzce sousedí s klubem, v němž dnes hrajeme. Moc si pochvalujeme, že můžeme v klidu relaxovat na pokoji a pak pohodlně sestoupit dvě patra a jít přímo do klubu. Fotíme se před starou dodávkou jako vystřiženou ze starých amerických filmů, úchvatné autíčko. Do koncertu zbývá hodně času, jdeme tedy s organizátorem do jakéhosi lunaparku, platí za nás vstupné a my si sedáme do nějaké venkovní restaurace, kde nám po chvíli donášejí vynikající hamburgery. Na stole též leží plastový výčep s chutným černým pivem, což kvituji s povděkem.

Po večeři se vracíme do klubu, kde se to již hemží lidmi. Jelikož máme pátek, návštěvnost klubu bude určitě uspokojivá. Nejenže je uspokojivá, dokonce přepychová. Kulisu i atmosféru lidi vytváří parádní už i na předkapely a já tuším, že tento večer bude obdobně dokonalý jako ten včerejší. Nemýlím se. Suportující kapely zní perfektně, především kapela ABROGAR hrající hyperrychlý death metal ve stylu ORIGIN. Samotný bubeník sázel sypačky velice zdatně, technika naprosto profi, na celkové hře bylo jednoduše vidět, že má páně Longstretha důkladně nastudovaného. Celá kapela působila velmi precizně, ale zároveň vše zahráno profesionálně a hlavně s nadhledem. Zatím nejlepší kapela, co jsem v Mexiku slyšel. Jeden z fanoušků nám pouští jeho kapelu VELKRODETH, taková mexická odpověď na Amíky FACELESS, luxusní záležitost. Doufám, že kluci brzy vydají nějakou nahrávku, jsou mladí, talentovaní a unikátní.

Poté nastupujeme na stage my a znovu se přesvědčujeme, že poslední koncerty budou opravdu masakrózní. Sázíme jeden hit za druhým a lidé se baví náramně. Poprvé a taky naposled hraju na plný set i se všemi činely, takže ohromná spokojenost. Po několika bonusových sonzích balíme a jdeme k merch stánku. Jsem vyzván dalšími moderátory, abychom udělali další rozhovor. Tentokrát nám otázky překládá vrchní bavič, řidič a přítel v jedné osobě samotný Saul, rozhovor se tedy nese ve velmi veselém a uvolněném duchu. Následuje obligátní focení, podpisy a pak alou do hajan. Zítra nás čeká nejdůležitější koncert celé tour v Mexico City, takže se snad shledáme i se Samovou basou, jež údajně už dorazila.

Máme před sebou 400 kilometrů, takže relativně moc nespěcháme a během cesty zastavujeme na jednom z mnoha bister okolo dálnic v Mexiku. Po obědě zase vyrážíme a do Ciudad de Mexico vjíždíme někdy odpoledne. Osobně na mě působí Mexico City vražedně obrovsky, bodejť ne, když patří mezi největší města na světě s obyvatelstvem převyšující osm a půl milionu. Pozoruji všudypřítomný sociální rozkol, na jedné straně města člověk spatří honosné paláce s brutálními americkými bouráky, na straně druhé doslova betonové chatrče, které jsem viděl v takové míře naposledy u Monterrey. Holt strašáky ohromných měst jako na dlani. Všímám si i rozdílu v nadmořské výšce, která dosahuje skoro 2500 metrů, takže naše Sněžka se může jít zahrabat. Docela blbě se mi dýchá kvůli šílenému smogu, na který jsem i v mé milované Ostravě zvyklý, ale tohle je vážně síla. Dokonce pozoruju, že mi teče krev z nosu. Pokračujeme v projížďce nekonečně dlouhého města a vidím, že jedeme po šestiproudé dálnici, taky překvápko. Místní řidiči by měli vrátit řidičáky, protože co předvádí, patří do říše fantazie, přestože naši jsou též řádná prasata. Prostě jedeš, a když chceš odbočit, nacpeš se do pruhu bez použití blinkrů, stačí pořádně zatroubit a být neuvěřitelně drzý. Kdo je větší a rychlejší, většinou vyhrává. Masakr.

Od začátku města do cíle jedeme více než hodinu, máme tak čas si vše pečlivě prohlédnout. Přijíždíme k hotelu, kde dnes budeme spát, a je na první pohled znát, že patří mezi ty luxusnější. Dáme si věci na pokoj a opravdu. Krásný pokoj se třemi postelemi, sociálním zařízením a koupelnou, všude nadstandardní pořádek. Milé překvapení poté, co jsme někdy museli velkoryse přehlížet úroveň některých noclehů. Nejsme žádná úklidová policie ani finťové, ale co je moc, to je někdy ještě více. Tady se však cítíme pohodlně a nepatrně odpočíváme.  Později nás vyzvedává Saul s Javierem a jedeme do klubu. Saul nás nemilosrdně instruuje ohledně čtvrti, ve které se klub nachází. Doporučuje nám chodit pouze po klubu, napravo i nalevo následují části města, odkud bychom se mohli vrátit okradeni, pokud vůbec. Nemáme důvod Saulovým slovům nevěřit, a tak vcházíme do klubu.

Vytahujeme merch na připravený stůl, dostáváme žetony na pivko a rozhlížíme se. Klub je celkem příjemný, rozlehlý a již nyní slušně zaplněný. Nestíháme ani všechno vybalit a už k nám míří proudy fanoušků z jedné strany s prosíkem o podpis a fotku, z druhé strany o triko, CD a další krámy. Jsme doslova v obležení dobrou půlhodinu, lidi se k nám sbíhají jak slípky na sopel, ale nával docela zvládáme a jsme samozřejmě rádi za každý pesos. Dnes v roli předkapely hrají nějaké místní grindovky, takový mexický standard. Z večera vyčnívá pouze kapela OXIDISED RAZOR, která je velmi známá i u nás, hrála totiž na slovutném Obscene Extreme festu a funguje již mnoho let. Nejvíce nás baví poněkud starší zpěvák se svým epileptickým projevem a úžasně načesanou patkou, již by záviděli i mnozí death coroví styleři. Po koncertě se s ním samozřejmě fotíme, legenda je legenda, jak říká Sam. Než se dostáváme na podium, druhý společník celého turné Humberto slavnostně přináší Samovu basu, se kterou se po dlouhých 11 dnech opět setkává. Kdyby věděl, že setkání bude jen dočasné, určitě by tomu nevěřil. Laská se s ní, opatrně ji vytahuje jako artefakt k masturbaci a se slzou v oku ji nádherně ladí. Romantický moment kazí pouze naše vystoupení, jež se chýlí k začátku. Lidé vytváření výbornou atmosféru, nenechávají se zahanbit, paří jak o život, jsou oblečeni v bizarních převlecích a maskách, prostě tak, jak to bývá na našich koncertech běžné. Set parádně odsýpá a my jsme pomalu na konci. Samozřejmě ještě přidáváme několik hezkých písniček s hlubokým poselstvím a opouštíme podium. Na koncertě ještě chvíli setrváváme a jedeme na pozdní večeři, pravda, hodinky ukazují 1 ráno. Ale co, však jsme před několika okamžiky sportovali na podiu. Dáváme si oblíbené tacos a tortilly, naprosto úžasné, nejspíše nejlepší za celou mexickou misi. Poté se odebíráme na hotel a jsme domluveni na zítřejší, vlastně dnešní prohlídku pozůstatků aztéckých pyramid, které nás velmi lákají. Pac a pusu, jdeme chrnět.

Probouzíme se dopoledne a čekáme na Saula, má nás totiž doprovodit na aztécké pyramidy. Líbí se mi, jak je vnímán Mexičany pojem času. Když se dohodnete na 11 dopoledne, znamená to, že se teprve můžete začít chystat, protože máte ještě minimálně hodinu až dvě k dobru. Na začátku nás to trošku rozčilovalo, ale nyní jsme již otrlí a ani nám to vlastně nevadí. Saul skutečně přichází kolem 13. hodiny a omlouvá se za zpoždění, my s velkorysým úsměvem prohodíme, že je to OK. Procházíme se centrem města, stavujeme se na oběd a pokračujeme v prohlídce. Míjíme miliony obchůdků s jakýmkoli představitelným zbožím, také různé flašinetáře, Lou Fanánek Hagen to nebyl, různé pouliční umělce a postavy z filmů, jako Shrecka nebo lorda Vadera a další postavy.

Za několik minut již spočíváme přímo u aztéckých pyramid, které se nacházejí v úplném centru města, kousek od prezidentského sídla, jež jsme též zahlédli. Kupujeme si lístek, Saul jako Mexičan neplatí a vcházíme do areálu. Obklopuje nás nesmírná aura starověkých civilizací, jejich duch a kultura tu doslova čpí z každého kusu kamene. Saul svědomitě překládá popisy památek, přidává k tomu notnou dávku vlastních vědomostí, takže slyšíme výklad jak od profesionálního průvodce. Dozvídáme se, kde válečníci spali, kde relaxovali, kde se připravovali na boj, kde se modlili, prostě úžasné zajímavosti nejen z historie. Uvnitř areálu jsou k vidění i starodávné artefakty, kousky kostí, přileb, podobizny aztéckých bohů a nástroje, které se z archeologických vykopávek dochovaly. Skoro se zatajeným dechem se rozhlížíme a kocháme tou nádherou. Kdekdo by řekl, že kus šutru vás nemůže nějak oslnit, ale opak je pravdou. Prostě nádhera. Musíme prohlídku uspíšit, jelikož nás už čeká Javier i s našimi zavazadly, a my míříme za posledním koncertem tohoto turné do města Pachuca. Ještě zběžně pozorujeme ukázku lidových tanců z mexického, tedy hlavně indiánského folklóru, moc hezká podívaná.

Cesta do Pachuci trvá necelé dvě hodiny, takže naprostá pohoda. V autě se mačkáme ještě se Saulovou kapelou SEMEN, takže nás jede 14. Proč ne! V místě panuje docela fajn atmosféra a lidí přišlo akorát na kapacitu klubu. Konečně slyším zpívat Saula a hrát jeho kapelu naživo a myslím, že se máme v září na co těšit. Přijedou totiž poprvé do Evropy a jednu zastávku plánují i v Brně, kde si s nimi zahrajeme. V další kapele pěje opět ženština a vokál neuvěřitelný. Taková malá štíhlá panenka a takový chlív. Kde ty mexické baby berou takové kanalizace v hrdlech, mi rozum nebere. Asi to bude dlouholetou tradicí gore kapel v Mexiku, které si navzájem předávají zkušenosti. Dále se představuje druhá kapela páně vokalisty z OXIDISED RAZOR a musím se opět přiznat, že mi více než docela dobrá hudba vadí jeho noisový zpěv, který postrádá hlavu i patu. Možná se to někomu líbí, mně však nikoli. U pultu dostávám lahvové pivo, které váží více jak kilo, takže kdyby někdo otravoval, spolehlivě ho tím můžu zabít. Po chvilce už mi trne ruka, a tak raději pivo dopíjím. Dostáváme další specialitu, pivo v papírovém kelímku s limetkou a chilli, které jsme už v Mexiku pili, ale trošku jinak připravené. Chutná to velmi svěže a delikátně.

Přichází náš čas a začínáme drtit. Zvuk v pohodě, snažíme se, co můžeme, přece jen poslední koncert by měl být stoprocentní. Všechno krásné jednou končí, takže i my hrajeme poslední songy a končíme s pocitem dobře odvedené práce. Lidé se bavili dobře, dávali nám zpět energii námi do nich vloženou a spokojeně opouštíme poslední podium v Mexiku. Po koncertě trošku paříme, dáváme si i mezcal – nápoj podobný tequille, avšak pálený z agáve. Chutná jako docela dobrá pálenka, takže rádi ochutnáváme. Poté se přesouváme do hotelu, kde naposledy spíme. Hotel má všude otevřené dveře od pokojů, takže v noci, kdy klesne teplota i pod deset stupňů, tu bývá pěkná kosa. Pokoj tedy zavíráme a chystáme se spát. Já se Saulem jdeme ještě něco zobnout, přece jen večeři jsme měli docela brzy. Procházíme se po Pachuce a zastavujeme se stánkem s tacos. Vracíme se později v noci a kluci už spí. My též uléháme vyčerpaní.

Poslední den začínáme naprosto běžně. Balíme si věci, postupně se střídáme v koupelně, pokoj je taktéž velmi hezký a vlastníme rozhodně největší koupelnu za celý pobyt, čehož v zápětí využíváme. Mimo let zpět domů máme naplánovanou cestu k pyramidám kousek od Mexico City, které patří mezi nejkrásnější památky na světě. Během cesty se loučíme s Javierem, jelikož musí do práce, a slibuje, že se přijde rozloučit ještě na letiště, což bohužel, jak se ukáže, nestíhá.

Cesta k pyramidám ubíhá stejně chvatně jako náš vymezený čas před odletem. Po šílené stezce, jakože asfaltce v blízkosti pyramid, se jede docela pekelně, ale odměnou je nám pak unikátní pohled na monumentální pyramidy. Nikdy v životě jsme takovou krásu neviděli. Absolvujeme výšlap pouze na jednu z nich, jelikož jsme limitováni časem a také dalšími naplánovanými aktivitami. Příkrá schodiště prověřují naši (ne)fyzičku, ale nakonec spočíváme na vrcholu Pyramidy Slunce. Rozhlížíme se v dáli a dle Saulových rad nasáváme energii boha slunce tak intenzivně, že jsme večer na tváři opálení jako prasátka. Slunce tu opravdu krutě hřeje, venku je tak 30 stupňů. Rovněž sestup se nese v zábavně tajemné rovině, člověk nesmí jít zády k pyramidě, aby neurazil bohy, což ve finále nebylo nijak jednoduché, přihlédneme – li k faktu, že SPASM nejsou žádní sportovní nadšenci. Procházíme se chvilku po plošině, která vede k další Pyramidě Měsíce, kterou si však pouze prohlížíme a jdeme zpět. Největší množství fotek vytváříme právě zde, tohle místo přináší ohromný a nezapomenutelný zážitek celého turné. Asi bychom tu dokázali setrvat klidně celý den, jenže musíme zpět do hlavního města, vzdáleného asi 50 kilometrů. 

Na parkovišti nakupujeme nějaké dárky pro své nejbližší a vyrážíme směr Ciudad de Mexico, abychom si prošli jednu z nejzajímavějších, ne však příliš bezpečných pozoruhodností, černý trh zvaný Tepito. Máme asi dvě hodiny času, stavujeme se u Saula doma, ukazuje nám svůj příbytek a vypráví o městě. Tvrdí, že třeba v této lokalitě po desáté večer prostě nevychází, nemusel by se už třeba vrátit, ačkoliv je místní. Docela hustota. Bereme si taxi, kterých tu jezdí tisíce, a míříme na tržiště. Vcházíme zde a osobně bych rád viděl nějaký plánek, protože tady se vyznat nemůže prostě nikdo. Dá se zde koupit především oblečení – světové značky za pár korun, boty, klonované DVD, Blue-ray, MP3, samozřejmě porno, elektronika a také jakékoli drogy. Musíme se pevně držet se Saulem, místní prodavači totiž někdy neradi vidí cizince na těchto výsostných periferiích. Potkáváme i pro forma nějaké zkorumpované policisty, kteří dohlíží na hladký průběh kšeftaření a prodeje. Ti samozřejmě ví, že stánkaři neplatí daně za zboží, proto je tak levné. Nakupujeme ještě nějaké drobnosti a musíme spěchat na letiště.

Saul nás vyprovází až na letiště, dáváme si stylovou společnou poslední večeři jak onehdy mučedníci s atletem z Nazaretu, nepokrytě a dojemně se loučíme a vstupujeme do haly, jež nám přibližuje domov. Letíme stejným letadlem, Boeingem 747, jako do Mexika s tím rozdílem, že sedadla v prostřední řadě nejsou plně obsazena, můžeme se tedy natáhnout klidně i přes čtyři sedadla, což ve finále ohromně zvyšuje komfort celého letu. Cesta zpět klasicky pocitově trvá kratší dobu, mrkli jsme na pár filmů a za pár hodin vystoupili v Praze. V Praze nás vyzvedává Radimův kolega a mě odváží na vlak do Ostravy. Kluci absolvují cestu do Brna a Sam pak do Kojetína. Loučíme se s úžasným a dobrodružným výletem za louží, na který určitě nikdy nezapomeneme, a kdoví, třeba si jej v budoucnu zopakujeme. Jsme neskutečně rádi za nové zážitky, lidi a kapely, které jsme měli tu čest poznat. Zvláštní poděkování patří Ossiemu, ale též Javierovi a Saulovi, dvěma šíleným mexickým maniakům, jež se stali nadobro našimi přáteli. Děkujeme za vše, co pro nás udělali. Muchas gracias, amigos!

P.S. Jestli si myslíte, že Samova basa konečně dorazila s námi do Prahy, tak nikoli. Zřejmě kluci z British Airways trpí Napoleonským komplexem z nadrozměrných zavazadel, byli jsme však ujištěni, že letecká společnost ji zítra doručí. Nebudete tomu věřit, ale skutečně basu doručili a tím naše pohádka končí. Mějte se krásně a někdy na koncertě na viděnou, přátelé!

Mockrát díky, že jste si report dočetli až do konce a děkujeme za prostor celé redakci webzinu Valhalla.sk.

ZDE NAJDETE FOTKY Z CELÉHO TURNÉ!