Po ulicích nočního Nueva Lareda se se svou dodávkou pohybujeme co nejnenápadněji, abychom nevzbudili nechtěnou pozornost. Ani Saul ani Javier nesrší vtipem, jak bývá zvykem, mlčí a stejně jako my si přejí být již daleko od tohoto prokletého města. Projíždíme kolem nábřeží řeky, míjíme nějaké majáky policejních aut a snažíme se o nejrychlejší možný únik. Až následně se nám Javier svěřuje, že jsme byli první českou kapelou, která v tomto městě hrála, a jak vtipně poznamenal, mohli jsme být i poslední. Jo, cynismu není nikdy dost. Později se rovněž dozvídáme, že jejich prvotní mlčení bylo způsobeno špatným výběrem cesty vedoucí z města a v duchu taktéž trnuli, jak vše nakonec dopadne. Cesta podél nábřeží prý byla nejméně bezpečná! Plni neklidu a vnitřního pnutí tak či tak usínáme na sedadlech dodávky, zázračného prostředku, který nás snad zavede zpět do relativního bezpečí.

Celý den trávíme v dodávce, takže různě poleháváme, kecáme a děláme vše pro to, abychom si dlouhou chvíli zkrátili a zpestřili. Ono dvacet hodin v dodávce není žádný med, obzvláště po mexických dálnicích a silnicích, které mi sem tam připomínají naši výjimečnou D1. Každopádně dojíždíme do města Orizaba okolo 21. hodiny a klub po krátkém hledání pohodlně nacházíme. Zprvu nás zarazí v podstatě nulová návštěvnost, načež se dozvídáme, že v pondělí se v Mexiku prakticky nehraje. Máme tedy vlastně štěstí, že dorazilo asi 10, slovy DESET lidí. Radíme se, jestli koncert odpískat, nebo odehrát, a ve finále se rozhodneme o odehrání. Přesvědčila a namotivovala nás kapela MANDIGO MADNESS, která kvůli společnému hraní s námi absolvovala asi 10 hodinovou cestu vlakem a bude nám dělat společnost dalších několik dní i na podiu. Chlapi – duo hrají takovou mexickou obdobu tupa gore grindu a docela to šlape. Zajímavostí je určitě vokální kumšt bubeníka Alejandra, který jako jediný zpívá, kytarista hraje a tancuje do rytmu. Přestože tristní návštěvnost nám kazila úsměv, set jsme odehráli poctivě a nakonec jsme se parádně bavili. Poprvé v životě jsem hrál pouze na hajtku a  ride, tedy na dva činely a musím říct, že mě to ohromně bavilo. Lidé vytváří pohodovou atmosféru a náš set pomalu končí. Ještě mrskneme nějaký přídavek a zcela unaveni odjíždíme na hotel. Tam se rozjíždí miniparty, ale já osobně cítím ohromnou únavu z předchozí cesty, a tak mířím do postele načerpat trošku síly. Sam s Radimem ještě chvilku klábosí s ostatními synky, slyším je přicházet již v polokomatu.

Po nezbytné hygieně odcházíme vedle hotelu do jakéhosi polobistra, kde se na grilu připravuje čerstvé kuřátko, steaky a další lahůdky a samozřejmě nezbytné chilli papričky v různých barvách, chutích, velikosti i pálivosti. Jídlo je prostě famózní a přejeme si, aby nemizelo. K pobavení též přispívá ochočený malý varan na jakémsi provázkovém vodítku, který nás pozoruje svýma ďábelskýma očima. Dobrá nálada se nás drží i nadále, přestože víme, že dnešní den bude jediný bez koncertu, vystoupení v Tlaxcale bylo zrušeno. Náhradní program zní velmi lákavě, můžeme se podívat do města Veracruz u samotného Mexického zálivu. Javier se Saulem tohle místo dobře znají, prý tu jeden z nich byl s přítelkyní. Tento den taktéž slavím narozeniny, takže mi vlastně večer bez hraní trošku vyhovuje. Po cestě trvající asi 3 hodiny nakupuji na benzínce nezbytné občerstvení, nějaká tequilla, doplňuji polystyrenový box plechovkami piva a samozřejmě beru i nealko pro abstinenty Sama se Saulem. Pokračujeme v projížďce nádherným přístavním městem Veracruz, které patří mezi nejstarší v Mexiku. Na konci města odbočujeme na úzkou silničku vedoucí do ráje, a to doslova. Proplétáme se úzkou stezkou plnou fauny i flóry, všude palmy a nízký pěstovaný trávník, cítíme se, jako bychom projížděli kouskem chráněného pralesa, národního parku, v jehož závěru parkujeme u domu recepce. Jsme naprosto ohromeni touto rajskou zahradou a chvíli se jen tak němě rozhlížíme. Spatřujeme venkovní bazén a zřetelně slyšíme šplouchání vody Mexického zálivu. Takhle nějak jsem si představoval, že někdy zažiju oslavu narozenin, v krátkém triku, oslněný sluncem a vykoupán ve vodě. V Čechách se toho asi nedočkám, v lednu totiž málokdy uspořádáte narozky venku, když někdy udeří i 15 stupňový mráz. Mexické počasí se mírně zlepšuje, otepluje se a odpoledne bývá i příjemných 22 stupňů.

I dnes nám počasí přeje, jen silný vítr trošku kazí příjemnou atmosféru. Vcházíme do recepce a domlouváme se s recepční na ubytko, které  vzápětí dostáváme. Prostorné a vkusně zařízené chatky s koupelnou a WC nás velmi mile překvapují a shodujeme se, že dnes budeme spát (aspoň někteří, o tom později) zatím na nejkrásnějším místě celého pobytu v Mexiku. Okamžitě se vybalujeme a jdeme se porozhlédnout po okolí. Šumění oceánu nás vábí čím dále více, o to horší je zjištění, že na pláži se nedá skoro vydržet. Silný vítr zvedá písek takovou intenzitou, že nás doslova bodá do těla, prostě velmi nepříjemná záležitost. Jisté rozčarování z nemožnosti se vykoupat v tomto krásném zálivu nám kompenzuje venkovní bazén, jenž vypadá udržovaně a jehož služeb zcela určitě využijeme. Jdeme se rychle převléknout do plavek, bereme s sebou tequillu El Jimador a piva, party může začít.

Pohled na většinu osazenstva vzbuzuje smích, takovou plejádu pupkatých baronů hned tak neuvidíte, opravdová reklama na hlad. V bazéně blbneme, skáčeme do něj, relaxujeme, kecáme, ideální odpočinek. Po hodince vylézáme a jdeme se více věnovat pitnému režimu a party. Tequilla chutná perfektně, zapomeňte na české patoky, žádný citron, sůl nebo pomeranč či skořice, jednoduše pijete panáky. Ochutnáváme též jakýsi plod, který vypadá jako ostnatá menší brambora, delikátní záležitost. Večer se nese ve velmi sympatickém duchu, kluci z MANDIGO MADNESS nám stále dělají společnost, samé vtípky a odpočinková témata. Uvědomujeme si, že jsme tu nejspíše sami, což nám vůbec, ale vůbec nevadí. Jedeme pro další tequillu na blízkou benzínku a pokračujeme v pařbě. Někteří z nás, včetně mě, už padáme doslova na hubu, tequilla v kombinaci s pivem ukázala svou záludnost v nejvyšší možné míře. Koordinace pohybů těla i řeči činí nejméně dvěma lidem potíže, takže se raději ukládáme ke spánku. Kytarista z MM bohužel nestihne dojít do lůžka, spí tedy venku prvně na zemi, poté na židli. Jakási dobrá duše jej aspoň přikryje a spí spánkem spravedlivých.

Ráno se budíme vcelku odpočinutí, někteří se jdou ještě osvěžit ranními tempy v bazénku, jiní dávají přednost sprše. Já se jdu ještě podívat na pláž, kde silný vítr malinko ustoupil a pořizuji si pár fotek. Naposledy se kochám tímto zapomenutým koutem s půvabnou písečnou pláží, chvilku si zapřemýšlím a vracím se do chatky. Pomaličku se sbíráme a s těžkým srdcem opouštíme tuhle nádheru. Jedeme zpět do města Veracruz, kde zastavujeme na oběd.

Po chviličce hledání něčeho stylového dojíždíme k areálu přístavní restaurace, kde již uvítací tabule nabádá k výběru právě tohoto lokálu. Zrovna dnes totiž mají akci, jak se říká All you can eat, jednoduše si zaplatíte jistou sumu a můžete sníst, co se do vás vejde. Takové výzvy máme ve SPASM rádi, takže vcelku jednoznačně jsme pro najíst se tady. První dva talířky mizí u všech poměrně rychle, při třetím talířku na mě doléhá únava z předchozího dne a už nemohu. Příjemným bonusem zůstává dvoudecové pivo zdarma, obsluha skoro nestíhá doplňovat tradiční kýbl coby důmyslné chlazení. Chci se jít natáhnout do dodávky, avšak vnitřní teplota vroucího oleje mě zahání zpět do restaurace, kde příjemně profukuje vítr ze zálivu. Nakonec ještě chvilku debatujeme a pomalu vyrážíme do města Pueblo, kde hrajeme dnes večer. Cesta ubíhá svižně, do Puebla dorážíme už za setmění. Dnešní večer hrajeme na zvláštním místě, jakoby na dvorku pavlačového domu. Kapely zní docela v pohodě, většinou hrají death metal oldschoolového ražení. Z přihlášených 15 kapel hraje asi 5, mexický standard, jenž mě už nijak nepřekvapuje. Mně osobně se libí bubeník z kapely HERPES, který má pekelně rychlé hnátky, a kytarista připomínající mého bývalého kolegu ze školy. Jejich podobnost je neuvěřitelná a musím se pořád při pohledu na něj smát. Lidi se baví, jak se sluší a patří, avšak počtem moc kapely nepotěšili.

Nic nás však nelimituje a vystřihujeme set jako vždy, odměnou je nám skvělá podpora. Po vystoupení poskytujeme krátký rozhovor do místní TV, což nás samozřejmě velmi těší, třeba na něj někdy někde narazíme. Loučíme se s fanoušky a kapelami, musíme vyrazit na osmihodinovou štreku do dalšího města Guadalajary. Stavíme povinně pouze na rychlé občerstvení, obligátní tacos s nakládanou zeleninou podobnou naší čalamádě, která však pálí jako bestie. Nám to však nevadí a v kombinaci s masovou náplní tacos tvoří náramně pikantní gurmánský zážitek. Je mi trošku líto Javiera, utrácí za nás majlant, protože nám prostě velmi chutná a nestydíme si říct o přídavek. Co na nás ušetří na alkoholu, jelikož mu moc neholdujeme, utratí zase na jídle, poněvadž tomu zase holdujeme my. V tomto jsme asi originální fenomén v rámci grindové scény. Javier se však tváří a usmívá se, že je vše OK, takže nejspíše něco podobného čekal. Ono při pohledu na nás asi nemohl předpokládat, že nám bude stačit mexická fazolka s chilli papričkou na jeden den. Suprově najedeni naskakujeme do auta a kromě řidiče všichni tuhneme.