V mezidobí jsme pomaličku sbírali informace o Mexiku a netrpělivě očekávali první data koncertů. Věděli jsme, že se budeme muset nechat očkovat na 2 typy žloutenky, břišní tyfus a další choroby. Měsíce rychle ubíhaly a nervozita začala trošičku stoupat, jelikož turné mělo započít v půlce ledna a my, po Novém roce, jsme stále neměli konkrétní data. Pověstná mexická maňana nás lehce znervózňovala, nakonec však vše dobře dopadlo a týden před odletem jsme obdrželi nejen letenky, ale i data celého turné. Nasbíralo se 11 koncertů na 12 dní, takže jsme byli velmi potěšeni a nažhaveni, jak celé tour bude probíhat.

Vstáváme ve 2 ráno, abychom i se zdrženími stihli letadlo z Prahy a započali ukrutně dlouhý den. Letadlo stíháme, paráda! Nemuseli vyvolávat naše jména jako onehdy při letu do Portugalska. Letíme prvně do Londýna a pak hurá do Mexika. Sam před cestou vyhrožoval, že si neprodyšně obalí záda náplastmi Nicorette, aby překonal abstinenční příznaky, než přiletí do Mexika. Pravda, cesta do Londýna ubíhala kvapně, ovšem 11 hodinová nálož před námi vyvolávala mírné tiky a nervozitu. Ve finále jsme se s tím vypořádali jako praví mazáci, zhlédli několik filmů (nabídka byla pestrá), spali, četli, prostě se snažili přežít. V Mexiku jsme přistáli kolem sedmé večer místního času, u nás byly tedy 2 ráno. První šok nastal po zjištění, že Samovi někdo zapomněl z Londýna poslat kytaru naším letadlem. Komunikace v angličtině s mexickou divou, která zastupovala British Airways, kde by člověk předpokládal jistou znalost, nebyla snadná, avšak společně jsme našli (ne)řešení. Prý kytara dorazí nejspíše v pátek, což klidně může znamenat, že i v sobotu nebo příští měsíc. Hlavně nám to bylo k ničemu, protože v pátek jsme měli být na jiném místě, ne v blízkosti Mexico City. Trošku rozmrzelí jsme vyšli před letištní halu, kde nás už čekala posádka pro tento den a také turné v čele s Javierem – managerem tour a Saulem – řidičem, bavičem atd., jinak vokálním členem gore death/grindové kapely SEMEN a druhé bandy snad s nejdelším patologickým názvem, co znám – PARACOCCIDIOIDOMICOSISPROCTITISSARCOMUCOSIS. Je to takový menší překladatelský a artikulační oříšek.

Nastupujeme do velmi prostorné dodávky americké výroby, která nám bude sloužit celé turné.  Přestože jsme tříčlenná kapela, míst v dodávce 12, nikdy nás méně než pět nejelo. Nezbytné uvítání a klábosení docela urychlujeme, jelikož máme před sebou první koncert. Musím se přiznat, že několik dní mi trvalo, než jsem si zvykl na časový posun plus sedm hodin vzhledem k centrálnímu evropskému času. Většinou jsme tedy hráli kolem 6. či 7. ráno našeho času. Na první koncert v Queretaru dorážíme s předstihem, takže si můžeme v klidu vybalit, omrknout merch, který nám Javier nechal vyrobit, a rozhlížíme se po klubu. Po chvilce dostáváme doslova kýbl s ledem a lahváči, výsostně příjemná a navíc pitelná záležitost. Předkapely zní docela fajně, jsme příjemně překvapeni úrovní některých z nich a my se pomalu chystáme. Naopak nepříjemně jsme překvapeni, že nikdo z místních, dokonce ani na dalších koncertech nepoužívá ladičku. Ta Samova se společně s jeho basou snad někde skrývá na letišti nebo se vznáší nad Atlantským oceánem díky apatickému pohunkovi z Londýna, takže nezbývá než zapojit můj sto jedna procentní absolutní (s)(h)luch. Další zajímavostí, kterou bych uvedl, je standardní bicí souprava. Nejenže někde chybí jeden či dva tomy, nebo je nelze nastavit, ale i množství činelů a hlavně stojanů s činelovými matkami se limitně blíží nule, jak by řekli matematikové. Vzal jsem si pouze jeden svůj malý splash, takže očekávám pomoc od místních bicmenů. Jaké překvapení, že s výjimkou jednoho koncertu jsem na plnou sestavu prostě nehrál. Od turné v Mexiku tvrdím, že zahraji v podstatě na cokoli, jen TO musí být připevněno k zemi.

Ale zpět ke koncertu. Sam si půjčuje basu od místního týpka a nostalgicky vzpomíná na své začátky v 90. letech. Kdyby tehdy věděl, že se svou basenkou se setká až za 10 dní, asi by si koupil nějaký no name bazmek v prvních hudebninách. Do rukou se mu totiž dostalo nenaladitelné pádlo s dohmatem nejméně 3 cm, což slibovalo ohromný hudební zážitek, prádelní šňůra hadra. První tóny však naznačují, že lidé (asi v počtu 70 lidí) vědí, na co přišli, takže paří a podporují. Technické nedostatky nástrojů se tak šmahem vytrácí z našich hlav a koncert si s rohlíkem (úsměvem) naprosto užíváme. Pár songů přidáváme a spokojeně mizíme z podia. Radim na něm bohužel zapomněl svou masku, takže další koncerty už jsme museli hrát bez ní, jelikož nějaký fanoušek si ji uzmul coby ceněný artefakt a fetišistickou hračku pro svůj nudný sexuální život. Po koncertě úspěšně prodáváme merch, rozdáváme úsměvy a spoustu fotek, mexičtí fans jsou všude neuvěřitelně fotek chtiví jako Japonci na Staromáku. Nastává čas k odjezdu, neboť další den hrajeme v San Luis Potosí, kde dvě noci budeme spát. Po cestě zastavujeme na ulici u nevábného a ošuntělého stánku s tacos. Nedůvěřivě přistupujeme k této placce s masem, ale po ochutnání se nám objevuje nebe v hubě, prostě delikátní, pikantní mňamka. Nacpáváme žaludky, jelikož poslední jídlo jsme měli v letadle, a netrpělivě očekáváme nějakou řidší hnědou dohru na WC, což se ve finále nepotvrdí. V noci nás překvapuje vcelku slušná kosa. Bundy jsme samozřejmě nechali doma v domnění, že nic takového přece v Mexiku není třeba. Omyl! Přes den je tu skvěle, kolem 18 – 20 °C, v noci však přituhuje. Javier a Saul nás „potěšili“, že takovou zimu ani oni již dlouho nepamatují, a sami se navlékají pomalu do spacáku. Jsme moc rádi, že jsme právě my u toho. Přijíždíme do San Luis Potosí a hledáme ubytování. Po prvním neúspěchu kotvíme v  pěkném hotelu, ihned řešíme klíče a spánek. Pokoj je prostorný, sice ne úplně čistý, koupelna nejspíše zažila i první Aztéky, jako bonus i s mrtvým švábem, ale únava převládá a spíme jak mimina.

Den trávíme chozením a prohlížením nádherného starobylého města. Do koncertu zbývá mnoho času, odpočíváme tedy na pokoji a vegetíme. Koncertní sál se nachází nedaleko, takže vše potřebné nemusíme ani vozit dodávkou. Při vstupu do klubu nás příjemně překvapí řešení a prostor klubu, opravdu pěkný interiér. Klasicky vybalujeme merch a čekáme na první příchozí. S některými se fotíme, jiní kupují céda a trika, se všemi se rádi bavíme. Večer probíhá v poklidu, předkapely zní celkem v pohodě, prostě mexicky a my se už těšíme na náš set. Bohužel tentokrát jsme asi nevstali správnou nohou, Sam si zase půjčuje basu od někoho úplně jiného než včera a zjišťujeme, že basa se ladí opravdu tragicky. Mně pro změnu tancují na podiu bicí, především virbl, prostě luxus. Skoro po každém songu je nutno bicí znovu a znovu sestavovat a uchytávat a všichni společně v duchu proklínáme toho idiota, který se rozhodl neposláním basy zpříjemnit náš pobyt v Mexiku. Nikdy se nám nestalo, abychom set tolikrát přerušovali jako dnes, bohužel nešlo jinak. Fanoušci jsou naštěstí velmi trpěliví a naše úporné snažení oceňují nadšenými reakcemi. My jim na oplátku hrajeme delší přídavky jako kompenzaci za projevenou podporu. Poté se věnujeme bohulibým činnostem, zejména popíjení drinku jménem michelada – pivo s chilli, solí a limetkou. Neuvěřitelně osvěžující a skvělá záležitost! Večer, tedy spíše ráno se nachyluje, loučíme se s novými přáteli a fanoušky a mažeme spát.

Po nezbytné hygieně vyrážíme v brzkých dopoledních hodinách směrem k další štaci, do města Torreon. Cestu si krátíme vyprávěním různých vtipů a výjevů z našich bohatých životů, o zábavu tedy není nouze. Ačkoliv cesta trvá poměrně dlouho, asi 10 hodin, rozhodně se nenudíme a nepropadáme trudomyslnosti. Zastavujeme se na oběd v jednom motorestu a opět labužnicky vychutnáváme místní jídlo. Dáváme si, co jiného, tacos v dalších mnoha variantách a rychle zase pokračujeme po naší mexické stezce. Konečně za denního světla spatřujeme krásu mexické přírody, která spočívá především v rozmanitých scenériích, kdy poušť s kaktusy v různých tvarech a seskupeních a vzdálené hory tvoří nádherný vizuální kontrast. Musím se přiznat, že tato příroda je na hony vzdálená té naší, ale člověk si prostě pomaličku zvyká a nechává se okouzlit. Během čuracích a kakacích přestávek pořizujeme fotky okolí, kapelní momentky a zvířecí obyvatele travnatých plání. Pánové Saul a Javier zásadně nepoužívají u nás tolik prosazovanou GPS a vcelku bezproblémově se orientují po mexických dálnicích a silnicích. Chápu, že nejsme první kapela, kterou vozí po Mexiku, přesto je obdivuhodné vyznat se v tak obrovské zemi, jež několikrát převyšuje rozlohu naší vlasti. Co čert nechtěl, po několika kilometrech zjišťujeme, že jsme zabloudili. Chvíli tápeme, nakonec po důkladnější prohlídce mexického venkova se znovu vracíme na správnou dálnici a úspěšně pokračujeme. Kolem 8. večer se dostáváme na místo a relaxujeme. Javier řeší nepříjemný problém s prasklou pneumatikou, neboť druhý den musíme jet dále. Koncert dopadl skvěle, fanoušci se baví a my rozhodně taky. Máme půjčenou (skvělou!!!!) basu a podle toho se nám taky hraje. Fanoušků přišla sice hrstka, ale vytváří parádní atmosféru a podporují nás, jak můžou. Ten večer jsme taktéž poznali výbornou kapelu A LOST HUMANITY, taková mexická odpověď na NASUM, zkuste si ji vyhledat. Po koncertě řešíme s novými přáteli více či méně důležitá témata a večer pomalu končí. Dodávka je nepojízdná, a proto míříme na hotel asi 10 bloků pěšky se svými kufry a zavazadly. Hned druhý hotel má volnou kapacitu, jsme nesmírně šťastni a padáme hubou na postel.

Sobota se nese ve velmi příjemné atmosféře. Budíme se poměrně později, víme totiž, že dnešní pouť do města Monterrey měří zhruba 320 km, což rozhodně přidává úsměv na tváři a dopřává klidu na duši lenivějším z nás. Co však trošku zmrazí, a to doslova, je voda tekoucí ze sprchy. Kdyby mi někdo řekl, že pramen vody ze sprch vyvěrá na Sibiři, asi bych se moc nepřel. Voda o 5 C slibovala nezapomenutelný zážitek především pro otužilce, proto většina osazenstva našeho pokoje této vydařené služby nevyužila. Holt, nenosíme příjmení Venclovský. Sestupujeme do vstupní haly a vyřizujeme si své záležitosti. Píšeme rodinám, dětem, manželkám, milenkám, milencům a domácím mazlíčkům. Poté skromně obědváme a Javier nás těší zprávou, že pneumatika a kolo jsou spraveny. Vyrážíme a po cestě se zastavujeme na benzínce. Zásoby piv a nealka mizí rychlostí světla, je tedy výsostně důležité doplňovat tekutiny, zvláště v takovém vedru. Mexičané vynalezli vcelku důmyslný aparát, totiž polystyrenový box plný ledu, do kterého nastrkáte ohromné množství piv (a samozřejmě i nealka, když je v něm místo). Musím říct, že tohle na mě udělalo opravdový dojem, protože mít u sebe stále studené pivo je jedna z mála opravných rozkoší na tomhle kulatém světě.

Pomaličku se blížíme k třetímu největšímu mexickému městu Monterrey a pozvolna se nás zmocňuje tíseň. Jsme totiž svědky lidské bídy v tom skutečném významu. Nahromaděné slamy, příbytky o jednom, maximálně dvou pokojích, jakési přelidněné betonové krabice, kde žije a přebývá ohromná část chudých obyvatel velkých měst. Mezi tím se klikatí ulice, uličky, žádná mapa ani GPS vám tady nepomůže. Pokud jednou vstoupíte do těchto končin, s velkou pravděpodobností se již nevrátíte. Co na tom, že před domem stojí starý americký vrak, který by snad poukazoval na lepší životní úroveň. Člověk tohle vidí a empaticky cítí, jakkoli cynismus ovládá jeho mysl. Lidská beznaděj, sociální periferie, pozitivnější vyhlídky v nedohlednu. Město samotné však vykazuje mnohem více krás, je rozděleno řekou Santa Catarina na dvě části, které spojuje několik mostů. Samotné centrum představuje klasické moderní město s velkými ambicemi, pokud se nemýlím, patří mezi nejmladší a nejdynamičtěji se rozvíjející města v Mexiku.

Do klubu vstupujeme kolem 6. hodiny a jsme tu jedni z prvních. „Prostorný a docela hezký,“ si říkám v duchu. Lidé se začínají linout a my rozdáváme autogramy jako zběsilí. Neustále se fotíme a připadáme si, že si nás snad museli s někým splést. Samozřejmě nás takové vřelé chování těší a ochotně pózujeme. Oči nás však nepálí, absolvovali jsme svářečský kurz, haha. Předkapely zní výborně, zejména kapela BRUTAL PIG, v níž pěje ženština takovým stylem, že i Radim uznale pokyvuje. Holčina zvládá kvičení, murmur, nezbytné sténání, to vše intenzitou tornáda. Masakr. Nás set se blíží, a tak jdeme do provizorní backstage, která spíše připomíná staveniště. Bordel, sutiny, kolečka, cihly, malta a hlavně neskutečný smrad, něco zde muselo umřít. Kombinace zatuchlé blitky se spařenými mokrými ponožkami prokládané uleželým hnojem, opravdová náramnost. Sud, odkud se řinul tento „zápach“, jsem neměl odvahu podrobněji analyzovat. Jsem srab, vím. Samotný koncert dopadl parádně, přišlo ohromné množství lidí a suprově pařili, merch se prodává jedna báseň. Bohužel, mně trošku utíkaly bicí, dvojšlapku jsem musel po každém songu nasazovat, takže při té hromadě skladeb, co hrajeme, vás usazování a montování pedálu již pošestnácté moc nebaví a zmocňuje se vás malinkatý amok. Vše však nějak zvládáme a koncert dohráváme ve velké pohodě. Následuje obligátní dřístačka s fanoušky a popíjení piva chlazeného v kýblu. Jdeme poměrně brzy spát, zítra nás čeká šílený den.