Vše otevírá instrumentální intro „The Inquisitorial Procedure“ s dramatickým nádechem, připravujícím červený koberec pro opravdový start alba. A jak bývá u Pella dobrým zvykem, jde o vstup vpravdě energický, s jednoduchým textem, hutným stěžejním riffem a stokrát ohraným refrénem. U otvíráku mi to však nevadí, posluchače to zaujme a rozhýbe a o to jde především. Kdo četl mou recenzi na „Circle of The Oath“ asi bude mít pocit, že se opakuji, ale AXEL RUDI PELL se drží schématu rozdělení písniček jako krásná žena umírajícího miliardáře. Po ostrém rozjezdu tak přichází jedna z nejlepších záležitostí na albu (ano, úplně stejně jako u minulého alba). Kapela zvolní, nasadí hard rockovější kabát a nechá excelovat Gioeliho v „Long Way To Go“. Mně se tato poloha hodně líbí, žádný nástroj se do uší necpe násilím, nikdo netlačí na pilu a jemný nádech SCORPIONS a RAINBOW pánům sluší. Abych náhodou nezískal pocit, že poslouchám někoho jiného, musí následovat klasika „Burning Chains“, další z řady „pellovských“. 

Když z playlistu vynecháte  „Long Way To Go“, dostanete dvě tak podobné skladby, že je z toho člověku až smutno. Zní to hrozně pesimisticky, ale nenechte se zmást, nejde o žádnou tragédii. Pořád jde o kvalitní metal, který nejspíš fanoušci Pella vyžadují, evidentně s tím mám problém jen já, takže si s tím nemusíte dělat velkou hlavu. První polovinu alba uzavírá pomalá „When Truth Hurts“. Znovu mě zaujalo, jak něžní umí být pánové ke svým hudebním nástrojům (hodně dělá skvělý mix a celková produkce), skvělý feeling a silné emoce sršící z charismatického Gioeliho hlasu prostě baví. Takhle se dělají metalové balady!

Ústřední postava kapely AXEL RUDI PELL se ukáže hned na úvod druhé poloviny v „Changing Times“. Pell dokazuje své kytarové mistrovství a je z toho výborná písnička a dojem příliš nekazí ani refrén, jehož melodie mi znovu připomíná mnoho jiných, které již složil dříve. Příjemným překvapením je sedmiminutová „Touching Heaven“. Klidný rozjezd parádně navodí atmosféru, aby se pak kapela rozjela do songu připomínajícího BLACK SABBATH z dob Dia.

Jednu ze slabších chvilek představuje následující „High Above“. Zase tradiční průměr, jenž sotva skončí, už pomalu nevíte, jak zněl. A přichází „povinný“ cover. Tentokrát jde o píseň Neila Younga „Hey Hey My My“.  Předělat tuhle klasiku se snažilo již mnoho umělců, od prapodivné verze OASIS, až po zajímavý pokus SYSTEM OF A DOWN, výsledek ale nikdy za moc nestál. Verze od AXEL RUDI PELL je však parádní. Není to zásluhou velice dobře vystavěné atmosféry, ale naprosto dokonalého Gioeliho. Jde vidět, že pokud má k dispozici kvalitní materiál, dokáže celý song odtáhnout skoro sám (příjemné Pellovo sólo je jen bonus). Ústřední píseň celého alba „Into the Storm“ si nechal Axel klasicky na závěr. A znovu jde o zdaleka nejdelší počin. Přes deset minut dlouhý song dokáže někdy nudit, tady to naštěstí neplatí, protože orientem líznutá kompozice mě rozhýbala a utíkala velice svižně a rozhodně nejde o ztracený čas.

AXEL RUDI PELL přinesl znovu o chlup lepší album, než posledně. Ubral zbytečné vaty a přidal komplikovanější skladby, které baví mnohem více, než klasické „pellovky“, vysypané na posluchače ve zběsilém tempu, splývající do jedné. Pokud bych měl album prodat někomu, kdo Axelovu partu nezná, rozhodně bych jako ukázku použil hard rockovou „Long Way To Go“, baladu „When Truth Hurts“ a zajímavou „Touching Heaven“. Osobně jsem s výsledkem spokojen, jde o velmi dobré CD a pokud máte rádi melodický metal, rozhodně si jej pusťte, troufám si odhadovat, že nebudete zklamaní.