To vyšlo na konci října a hned po prvním poslechu mi bylo jasné, že mi v uších zní jeden z aspirantů na titul „Album roku“. Celé se točí okolo bohaté anglické rodiny žijící v 19.století, kterou postihne obrovská tragédie. Idylický život pětičlenné famílie naruší smrt nejmladšího dítěte, dcerky Jolee, na níž nesou svůj díl viny dva starší bratři, kteří však nikdy nevyjdou s pravdou na povrch. Právě kolem pocitu viny, smutku, obrovských výčitek a dalších emocí se točí jednotlivé písničky. Z těch tak nemáte šanci dokonale pochopit celý příběh, k tomu slouží např. „Story of Silverthorn“, malá knížka patřící k mnoha bonusům limitované edice CD, po jejimž přečtení mi začaly dávat texty smysl a vše do sebe zapadalo. Člověk mnohem lépe začne chápat stín smrti vznášející se celým příběhem a vysvětlen je také onen stříbrný trn, jenž se stal hlavním motivem alba.

Jak tomu u KAMELOT bývá, album otevírá intro „Manus Dei“, to volně přejde ke stěžejnímu hitu „Sacrimony (Angel of Afterlife)“, který je dokonalou ukázkou všeho, co od „nových“ KAMELOT můžete čekat. Ostrý melodický nástup po chvíli uvolní cestu prvnímu seznámení s Tommym Karevikem, ten hned ukazuje, že byl tou nejlepší volbou. V nízkých polohách je sice věrnou kopií Roye Khana, jakmile však dojde na vyšší tóny, jde jasně vidět (a hlavně tedy slyšet), že má svůj styl, svou specifickou barvu hlasu, která k hudbě dokonale sedí. Ve druhé části písničky se ke slovu dostávají také dvě hostující vokalistky. Dvě sympatické slečny, každá však symbolizující něco úplně jiného. Andělská Elize Ryd ze švédské kapely AMARANTHE a její protipól, démonická Alissa White-Gluz. Obě dodávají songu onu chybějící ingredienci a společně posluchače naladí na další pokračování. Připomínám, že k této písni byl natočen také videoklip, který považuji za velice povedený. Ke slovu se dostane jediná typická metalová vypalovačka „Ashes To Ashes“, to však nijak neshazuje její kvalitu, naopak. Rádi se k ní budete vracet a její svižnější tempo časem oceníte, bez této části skládanky by album působilo možná až moc temně a depresivně.

Začátek následující skladby „Torn“ ve mně malinko vyvolal vzpomínku na megahit „Karma“, žádné velké vykrádání sebe sama se však naštěstí nekoná, naopak, díky skvělému melodickému refrénu se mi dostalo jednoho z nejlepších zážitků. Balada „Song of Jolee“ je pak asi zážitkem největším. Kapele se skvělě podařilo navodit tesknou atmosféru, Tommy je bezchybný a vyvrcholení písničky není o nic horší. Skvělá práce. Zpět na důraznější vlnu se vrací následující „Veritas“, v té opět překvapí nový frontman drsnějším pojetím a jakmile si začne v refrénu přehazovat slovo se sborem, vyvolává to ve mně vlnu nadšení. K písni „My Confession“ jsem si hledal cestu malinko déle, bohužel, dodnes nejsem schopen říct proč, když už jsem ji konečně do hlavy dostal, stále nejsem schopen přestat si jí pro sebe zpívat, může za to hlavně neuvěřitelně nakažlivý refrén. To ústřední „Silverthorn“ zaujme dlouholeté fanoušky KAMELOT ihned, jde totiž o absolutní klasiku, na kterou jsme od Thomase Youngblooda zvyklí. Na temnější notu zase zahraje „Falling Like the Fahrenheit“ následována možná nejméně výraznou písní „Solitaire“.

Vrchol alba si však Younglood připravil na samotný závěr, téměř devítiminutová „Prodigal Son“ rozdělená do tří částí, nenechá žádného fanouška melodického metalu chladným. První část má podtitul „Funeral“ a název samotný dokonale vystihuje její atmosféru. Vše začíná v kostele, podkladu vévodí varhany, na povrchu smutný Tommy, následován sborem, skvělý přechod k akustické kytaře a navození nálady jako vystřižené z balad od MUSE. Po krátkém kytarovém sólu nástup na druhou část „Burden of Shame“ plnou výčitek svědomí a hanby. No a nakonec rychlejší tempo v části „The Journey“. Skvělý závěr skvělého alba, pak už jen krátká dohrávka v outru „Continuum“ a nutkání pustit si to celé znovu a víc se zaměřit na texty, nebo snad tentokrát na úžasné melodie?!

Závěr je jednoduchý, koncepční album „Silverthorn“ patří k tomu nejlepšímu, co KAMELOT kdy vypustili do světa. Nově složená skladatelská trojice Palotai / Youngblood / Karevik si skvěle sedla a dala dohromady jedno z nejlepších děl melodického power metalu za poslední roky. Tommy Karevik se ukázal jako skvělá náhrada za Roye Khana a i když někomu možná bude vadit, že na první pohled působí jako mladší klon svého předchůdce, po důkladnějším poslechu musí každý uznat, že vzdálená fyzická podoba a velice podobné vystupování na koncertech (hlavně co se pohybů týče), rozhodně neznamená ustrašený krok Thomase Youngblooda a neochotu posunout kapelu někam jinam. Karevik ji totiž rozhodně pošoupnul o několik kroků kupředu a všem škarohlídům dokázal, že má svým hlasem co nabídnout a že nepůjde o chabý pokus kopírovat nenahraditelného Khana. Nezbývá mi tedy nic jiného, než vám album doporučit a připomenout, že 15.11. vystoupí KAMELOT v Praze.