Než se dostanu k jednotlivým kapelám prvního dne, chtěl bych zmínit několik zajímavostí a novinek, které si pro nás agentura Pragokoncert letos připravila. Tou na první pohled největší je připojení k akci „Čistý festival“, což v praxi znamená zavedení zálohovaných kelímků na pivo, jejich cena byla 50 korun, ta se vám po odevzdání na speciálních místech vrátila. Copak o to, nápad to je chvályhodný, v areálu bylo mnohem lepší a čistější prostředí než v předchozích letech. Ale nebyl bych to já, kdybych úspěšně neztratil svůj kelímek již první den a než abych platil za každé další pivo 80 korun (protože nepochybuji, že bych přicházel o další a další kelímky), v areálu jsem zůstával raději co nejvíce na suchu (vše jsem poctivě doháněl mimo areál). Další zajímavostí byla svatba, která proběhla přímo na Ronnie James Dio Stage, jsem však povahy slabé a díky nedostatečnému počtu suchých kapesníčků proběhla bez mé účasti. Už v úvodu bylo zmíněno tragické úmrtí, jenž poznamenalo letošní rok, tragédie byla umocněna tím, že zemřelý mladík přišel jen několik hodin předtím o bratra a vzhledem k okolnostem je zřejmá spojitost…, srdce nešťastníka nevydrželo poměrně intenzivní zapíjení žalu a vypovědělo službu. Rodině vyjadřuji upřímnou soustrast, víc bohužel nezmůžu.

Teď už však přejdu k veselejším věcem, nakonec zábava a uvolněná atmosféra jsou jednou z hlavních devíz Masters of Rock a letos tomu nebylo jinak. Naše skupinka (základ čítal čtyři lidi, občas se nás však sešlo až 12) dorazila do místa konání již ve středu po obědě, lidé jenž ji tvořili mi také hodně pomohli se střízlivějším názorem na vystoupení, protože svému úsudku po loňském zážitku s HELLOWEEN, kteří se mi ohromně líbili, avšak po zpětném shlédnutí některých skřeků Andiho Derise jsem málem vyhodil oběd, ne úplně věřím, hlavně pak u kapel patřících mezi mé oblíbence. Tímto jim patří velký dík.

Jako již tradičně jsem úvodní program vynechal, česká tvorba nepatří mezi mé nejmilejší, vystoupení kapely LEGENDY SE VRACÍ tak zůstalo beze mě. Dle ohlasu v davu si však parta okolo Izzyho a Petra Šišky odehrála své a navnadila početnou skupinku fanoušků na další program. Osud mi letos nepřál, unikli mi také němečtí SALTATIO MORTIS a skupina THE SORROW z Rakouska. Pak už jsem však našel odvahu vstoupit na své tradiční místo před pódium a vychutnat si první tóny slovenské partičky HORKÝŽE SLÍŽE. Energií nabitá show nenechala snad nikoho chladným. Chlapi nevynechali téměř žádný výrazný hit a neopomněli i velice populární novinku „Mám v piči na lehátku“ uzavírající setlist.

Na řadu přišly přípravy na jeden z vrcholů letoška. Tedy alespoň pro mě, kapela KAMELOT totiž patří k těm nejoblíbenějším. Obavy jsem však měl z výměny zpěváka. Roy Khan již před nějakým časem odešel a plnohodnotná náhrada byla oznámena až těsně před prvním vystoupením právě na Masters of Rock. Tommy Karevik, v našich končinách poměrně neznámé jméno, si prošel zkouškou ohněm a musím říci, že obstál se ctí. Fanoušci Khana si okamžitě šeptali, zda na stage právě nevyskočil jeho syn, nebo mnohem mladší klon. Karevik je svému předchůdci neuvěřitelně podobný a to nejen vzhledem, ale také vystupováním, pohyby a v neposlední řadě zpěvem. Přiznám se, že při známých flácích „Forever“, či „March of Mephisto“ mi byla chvílemi zima po těle. Jedinou výtku směrem k Tommymu mám ohledně častého používání slova „fuck“, to mi k image kapely KAMELOT vůbec nesedí, ale to je maličkost. Nadprůměrné vystoupení, znalce tvorby určitě nadchlo, ostatní dobře pobavilo. Doufám, že za pár let se KAMELOT objeví v lepším čase, jen co se Karevik více usadí.

Legendou letošního roku se stala skupina THIN LIZZY, známá především hitovkami „Whiskey in The Jar“, „Boys Are Back in Town“ a „Jailbreak“. Ty samozřejmě zazněly, překvapivě pro mě však nechaly solidní dav před pódiem naprosto chladným. Kapela se snažila, na přijetí fanoušků se naneštěstí podepsala mnohem menší profláklost, než tomu bylo loni u TWISTED SISTER. Je to škoda, neboť od posledního koncertu před JUDAS PRIEST v Pardubicích se vyleštil zvuk a ráznější podání klasických pecek tak vyznělo velice dobře. Snad příště.

Hlavní hvězda prvního dne, kapela WITHIN TEMPTATION nechala prozměnu chladným mou maličkost. Nepopírám, že vše proběhlo v naprostém pořádku, krásná Sharon Del Adel zpívá skvěle snad pokaždé a pódiové provedení show bylo jedno z nejlepších. Po pátém songu mi však přišlo vše stále stejné a únavné, opustil jsem areál a udělal tak jednu z osudových chyb letošního ročníku. Ani za nic jsem se totiž nedonutil jít na kapelu BLOODBOUND, kluky jsem chtěl moc vidět, bohužel sledovat noční kapely mi nebylo dopřáno. U těchto mladých Švédů mě zpětně neúčast mrzí o to víc, že i přes únavu jsem stihl vypít několik zlatavých moků a zakoukat se do slečny, místo řádění před stage. První den skončil srazem s třemi členy seskupení Pinkwawe, o kterém se vám zmíním u reportu z pátečního dne, jde totiž o něco jedinečného a skvělého.

Autor: Deek

Foto: Sachtikus (pre PhotoMusic.cz)

THE SORROW

HORKÝŽE SLÍŽE

WITHIN TEMPTATION