Zatímco si fanoušci Axela poznamenávají mé jméno na černou listinu úhlavních nepřátel, můžu KONEČNĚ říci, že mě první poslech neodradil, naopak, díky některým kouskům dokonce nalákal, hudba se sice motá kolem stále stejného schématu, ale zvolnila a více se zaměřila na melodii a to překvapivě stačilo ke zlepšení celkového dojmu. Samozřejmě, kdyby vše nestálo na pevných základech v podobě bezchybné hry mistra Pella a skvělého hlasu Gioeliho, vše se opět sesype na jednu nevzhlednou hromádku. Než si projdeme některé skladby podrobněji, rád bych se pozastavil nad jejich počtem. Na „Circle of The Oath“ se jich nachází 10, což je v dnešní době celkem běžné číslo, ale má to háček. Do tohoto výpisu totiž patří intro a také jakási podivná předělávka písničky „The Masquerade Ball“ ze stejnojmenného alba z roku 2000. Zůstává nám tak 8 plnohodnotných písniček a to je docela málo, o tom, že Axelovi asi dochází nápady svědčí také bonusová „Temple of The Kings“ v živé verzi, což je cover RAINBOW, kterým si zbytečně podkopává nohy. Tenhle song totiž ostatní převyšuje o řádný kus.

Album otevírá, nepočítám-li intro, skladba „Ghost in The Black“, která se úspěšně veze na neúspěších výtvorů z dob minulých, posbírala tak snad všechny neduhy zmíněné v úvodu. Jsem však schopen přimhouřit oko, protože jde o start alba a ten má být jednoduchý, energický a přímočarý, což skladba splňuje. To následující „Run With The Wind“ je snad zjevení, Axel ze sebe vyždímal všechno dobré, co se v něm nachází a kdyby se celé album neslo v tomto duchu, patřilo by k mým oblíbeným. Svižné tempo, optimistická nálada, výborný Johnny, s nímž budete mít chuť zpívat chytlavý refrén nahlas. Paráda, spokojenost, pro mě asi nejlepší počin a vrchol CD.

Bohužel, sotva jsem přestal chrochtat blahem, znova jsem nasadil spíše znechucený pohled. Nejde o to, že by následující „Before I Die“ byla vyloženě špatná, ona je jen zase jedna z mnoha, stejná jako kopec písní před ní. Začal jsem dokonce přemýšlet nad tím, že si na tenhle typ skladeb nechám patentovat slovo „pellovská“. Při pohledu na jméno dalšího počinu mi proběhla hlavou myšlenka, půjde-li o klasické rozmáchlé téma, které si Axel nechává pro titulní songy. A co myslíte?! Je to tak, „Circle of The Oath“, devět minut s příchutí blues rocku a exotiky, a i když takové spojení zní šíleně, výsledek je poslouchatelný a zbytečně se netáhne. Druhé eso vytažené z rukávu má název „Fortunes of War“ podobající se (to i kvalitou) songu „Run With The Wind“. Zase jsem na chvíli uvěřil, že múzy přeci jen na německou hvězdu nezanevřely, marně. Zpátky do šedivého průměru se vrací hned trojice následujících písniček. „Bridges To Nowhere“ a „Hold On To Your Dreams“ mi z hlavy utíkaly dřív, než dohrály a to je zle. Nebýt mezi nimi balada  „Lived Our Lives Before“, která sice není žádný „majstrštyk“, ale aspoň se dobře poslouchá, asi bych ani nevěděl, že už jde o jinou skladbu. Není to tím, že by si byly tak podobné, ale jsou líné, táhlé, směřující nikam, prostě mě nechytily a to ani po dvacátém poslechu.

No a posledního výtvoru se dokonce bojím, absolutně nevím co o „World of Confusion (The Masquerade Ball Part II)“  napsat, když jsem v tom poznal původní motiv, skoro jsem se urazil, rád si v komentářích přečtu, co na ni říkáte vy, já ji nepochopil.

Abych to shrnul, v rámci tvorby AXEL RUDI PELL z posledních let jde o kvalitní album, v porovnání s ostatními novinkami v oboru jde o průměr. A tohle budu tvrdit, i když mi fanoušci téhle skupiny budou vyhrožovat smrtí, protože Axel a spol. byli i mými oblíbenci, ale to už nějaký ten čas neplatí. A nezmění to ani fakt, že mi z alba „Circle of The Oath“ zůstanou v playlistu oblíbených písně „Run With The Wind“ a „Fortunes of War“ a znechuceně se nebudu dívat ani na titulní song a baladu „Lived Our Lives Before“ (každý má melancholické chvilky). Pozitivní je fakt, že jakýsi posun dopředu je znát a pokud se na další placce pošoupne o stejný kus, milerád mu dám další šanci.

Hodnotenie autora: 6 / 10

Hodnotenie autora: 7 / 10